Krkonoše, seznamte se

top bannerpřebal knihy

Můj přítel deníček a sklenička

Můj přítel deníček a sklenička

Popis produktu

Šarlota je pražská žena, která chce být opečovávaná, rozmazlovaná a samozřejmě milovaná. Řehoř je horal, jenž má svou představu o životě v přírodě na horské boudě, kam „jezdí lidi“. K chodu takového zařízení je potřeba personál a k němu pevné nervy. Řehoř chce být také opečováván, milován a samozřejmě obdivován. Šarlota si píše deník…

Kniha Můj přítel deníček a sklenička je odpočinkovou satirickou knihou autorky s náhledem do života číšníků, kuchařů, údržbářů, učitelek, sportovců, rodičů, prarodičů… tedy všech osob, které se kdy na horské boudě vyskytly, aby tam po sobě zanechaly aspoň nějakou „stopu".


Ukázka z knihy: hodně smíchu přeji


 


Pondělí – říjen


Situace a můj stav: mám srdeční vazbu na Oskara…


Situace  Řehoře: nemoci v kurníku se řeší sekyrkou…


 


Už druhý den nám marodí můj krasavec Oskar. Oskar je nádherný kohout, který nám hlídá naše slepice. Ten den, co jsem byla v Praze, ho totiž Řehoř přivezl od sousedů.


Jenže včera ráno jsem šla holky vypustit z kurníku a kohout nevyběhl ven. Seděl v koutě na hřadu, krčil se a byl napýřený. Vzala jsem chudáka do náruče a vyndala ho ven se slovy: „Vy svině slepice, co jste s ním udělaly?“ Představa, že v noci musel obšťastnit každou slepici, aby se holky nehádaly mě přišla trošku k smíchu. Napadlo mi také, že kurníkem se rozhostila feministická nálada a slepice se rozhodly, že chlapa nepotřebují a ohlídají se samy. Nejvíc dominantní slepice se ujme hejna a ten chcípák s pérem, pardon s péry, u nich nemá co dělat.


Posadila jsem Oskara na hlínu a teprve pak zjistila, že skoro nevidí, teče mu ze zobáku a vypadá, že nepřežije následující hodinu. Slepice se začaly věnovat nasypanému zrní a nějaký „chcípák“ je nezajímal. Běžela jsem za Řehořem do kuchyně a křičela: „Kohout je vyřízenej. Vypadá hrozně.“


Můj miláček se jen zeptal, zda je hodně poklovanej a krvavej a první co udělal, že si vzal na cestu sekyrku.


„To nemyslíš vážně?! Uvědom si, že je to živej tvor a má taky právo žít. Mám k němu citovou vazbu.“


Řehoř mi hned vynadal, že jsem se neměla s kohoutem mazlit a mít k němu srdeční vztah. Všechna hospodářská zvířata jsou k užitku a stejně jako slepičí polévka nám jistě bude chutnat kohout na víně. Naštěstí vyběhla z domu směrem ke kurníku i moje kamarádka, která si u nás na horách užívala prodloužený víkend se svým novým objevem. Už totiž i ona našla ve vesnickém životě jistá pozitiva.


Obě jsem žalostně koukaly na vyřízený polomrtvý kur a okamžitě na internetu začaly zjišťovat, co s nemocným kohoutem dělat.


Náš Oskar dostal absolutní péči a okamžitě byl oddělen a dám do velké přepravky na teplé místo.


„Musí spát,“ řekla jsem. Oskar spal a spal. Nechtěl pít ani žrát. Kapátkem jsme mu vstřikly trošku vody do zobáku a modlily se, aby přežil do rána.


„Musíme ho dát spát na noc někam do tepla,“ tvrdila jsem Řehořovi. Ten jen kroutil hlavou a stále tvrdil, že sekyrka je nejlepší lék. „Usne hned a nebudete muset řešit, kam s ním.“


Na pokoji číslo sedmnáct bylo volno, a tak jsme našeho miláčka kohouta šouply tam.


„Kam jste daly to zvíře?“ zeptala se moje druhá polovička.


„Spí v posteli na pokoji a je přikrytý dekou, aby nenastydl,“ řekly jsme dvouhlasně.


To Řehoř nekomentoval a raději se vzdálil. Jsme pražské ženské a máme trošku jiný názor na chování drůbeže.


Dneska ráno jsem první cestu hned po probuzení uskutečnila na „kohoutí“ pokoj. Hezky jsem ho pozdravila, odtáhla mu závěsy, odkryla deku a žvatlala jsem: „No jakpak ses vyspinkal, prdelinko?“


Slyšel mě Řehoř a začal mít pocit, že můj duševní stav není zrovna stabilní, ale pokud si povídám s kohoutem, není to tak hrozné. Jakmile si začnu povídat se skříní nebo se stolem, bylo by jasné, že se můj stav horší. Co teprve, kdyby mi stůl nebo skříň dopověděla, že? Prozatím mi jen krátkým zakokrháním odpověděl kohout.


„Chudáček, asi ho bolí v krku. Nemůže pořádně kokrhat,“ řekla jsem a Řehoř se raději vytratil.


Nesnídala jsem, jen jsem si dala kafe. Co jsem však uvařila, byla dýně, kterou jsem rozšťouchala se šrotem a přidala do toho řapíkatý celer.


„Musíme jít nakrmit kohouta,“ oznámila tentokrát Zdena. V mističce jsme mu donesly čerstvou vodu a uvařený pokrm a modlily se, aby žral. Nechtěl. Naši chlapi to nevydrželi a natočili si už v deset ráno pivo.


„Jestli ten pokoj bude smrdět, tak poletíš i s kohoutem,“ zařval na mě Řehoř, když jsem samou radostí v poledne oznamovala, že ten opeřenec konečně papinká. Měla jsem stejnou euforii, jako když můj první syn po dvou dnech horeček, kdy zvracel a bylo mu zle, konečně začal jíst. Stejně jako teď náš Oskar.


Stav kura domácího se natolik zlepšil, že mi ho moje polovička vyhodila ven na terasu a jeho náhradní příbytek jsem musela vydesinfikovat.


„Takže to přežil, … aha,“ suše řekl.


Zdena a já jsme jen zírali na Řehoře. Nehodíme se do hospodářství, jsme pražské fifleny, ale to neznamená, že nemůžeme mít srdeční vazbu na domácí zvířata. Hold zítra půjde kohout do výběhu ke slepicím, namísto toho, aby šel do hrnce.


Kohout na víně bude jindy!


 


 


 


 


 


 

9788087740569

Na prodejně více než 5 ks
Expedice: 5 dní

Akční nabídka

Sleva-33 %

Vaše cena300 Kč 200 Kč / ks

182 Kč (bez DPH)

+- ks
Přidat do košíku

Tisk detailu produktuTisk detailu produktu

Parametry

  • Počet stránek: 136 stránek
  • Vazba: pevná 

Platby ON-LINE

Platba online VISA

sponzor Královehradecký krajsponzor Liberecký kraj
© 2016 - 2022 WEBMADE webhosting ToJeOno.cz

Potřebujete poradit? Napište nám.

My Vás následně kontaktujeme a domluvíme vše potřebné.

* tyto údaje jsou povinné